Jednu sobotu pro nás hostitelská organizace připravila výlet k vodopádům Boali, asi 90 km od Bangui. Před dvěma týdny jsme stejný výlet museli odložit kvůli útoku v oblasti. Tentokrát byla bezpečností situace ověřena na francouzské ambasádě, mohli jsme vyrazit. Po pěkné asfaltové silnici, lepší než ve většině Bangui, jsme nejprve dorazili k jezeru krokodýlů. Jean-Jacques a Jean-Pierre vládnou svému jezeru a občas jsou potěšeni návštěvou turistů. Hned jak jsme vstoupili na terasu nad jezerem, dva páry očí se vynořily, začaly čeřit vodu a zamířily k nám. Věděly totiž, že bude následovat…kuře.
Místní klučina opakovaně nadhazoval kuře, aby krokodýly vylákal na břeh, a zase ho stahoval zpět na provázku. Až jsme se dost nafotili, každý krokodýl schramstl půlku kuřete a ukončili tak jeho trápení. My jsme areál opustili přes budovu vyzdobenou africkými malbami, opuštěný turistický ostrov uprostřed zaprášených cest, a zamířili k vodopádům.
Vodopády Boali prý nabízí každý měsíc trošku jinou podívanou v závislosti na stavu vody. My jsme přijeli na začátku období sucha (cca listopad – duben), takže vodopády nebyly v plné síle, ale vody bylo stále příliš mnoho, abychom se pod nimi mohli vykoupat. Náznaky dobrodružství měl náš sestup po kluzkých kamenech, abychom si mohli dopřát podvodopádovou sprchu milionu miniaturních kapek. Abychom si mohli užít pohled z druhé strany řeky, přešli jsme po „pravém“ opičím mostě z lián, mírně vyztuženým ocelovými lany. Při přechodu jsme se drželi, kde se dalo, a následně jsme nechápali, jak most přešla místní žena i s velkým nákladem na hlavě.
Výlet jsme zakončili v resturaci, kde neměli na menu nabízené hady ani opice, a tak jsme zkusili aspoň antilopu. Cestou zpátky jsme se opět mohli kochat krajinou a krásami každodenního života. Kraje silnice byly obložené sušícím se maniokem a vystavenými základními komoditami k přežití místních lidí – dřevem, uhlím a maniokem připraveným k umletí. Do Bangui společně s námi mířily auta a dodávko-autobusy PLNĚ obsazené lidmi. Dodávka s lidmi na střeše člověka překvapí, ale přece jen to není tak neobvyklý obrázek. Co jsme ale ještě neviděl, bylo auto, kdy se jeden muž vezl na přední kapotě a v otevřeném kufru seděla žena s dítětem a nohy jim plandaly ven. Tak i tohle je Afrika.
V Bangui jsme navštívili jeden ze dvou bazénů. Navštěvují ho běloši a místní boháči. Vstup nás vyšel na 200 Kč, ale skvěle jsem si zaplaval, a výhled na řeku Ubangui také potěšil. Dlouhé lodě, převážející drobné obchodníky i maminky s dětmi, se jedna po druhé vydávaly na cestu na druhou stranu řeky – do Konga. 1. prosince je v SAR státní svátek, slaví se získání nezávislosti na Francii. Lidé na ulici pijí už od rána, hraje se velký fotbalový zápas a na řece probíhá závod superdlouhých lodí. Na některých stálo více jak 40 veslařů, a všechny odstartovaly po výstřelu dohlížejících vojáků. Výstřelu naštěstí jen z pistole, kalašnikovy zůstaly nepoužity.
A co plánujeme na Vánoce? Pravděpodobně budeme slavit v Bangui. Letenky kamkoliv jsou velmi drahé a celý prosinec, když se blíží svátky, je období zvýšeného nebezpečí krádeží a přepadení, takže nám bylo silně doporučeno z Bangui nevystrčit paty. Prý ani doma se nečeká moc sněhu, ale poprvé mě tak čekají Vánoce při 30 a více stupních.
