Ulice N’Djameny hrají barvami. Ohromily mě krásné koberce vystavené k prodeji před drobnými obchody nebo už zakoupené a rozložené před domy nebo ve stínu pod stromy. Na nich lidé odpočívají, obědvají, odolávají horku nebo i tráví celý den jako třeba hlídač naší organizace. Ke každému takovému místo patří také konvice s vodou k opláchnutí před jídlem či před modlitbou.
Oblíbeným osvěžením ve čtyřicetistupňových vedrech je sklenička teplého čaje. Sedám do stínu, platím dvě koruny, pomalu usrkávám přeslazený čaj a přemýšlím, kolik cukru se dá rozpustit v tak malé skleničce. Jídlo je potřeba nezanedbávat, protože jak říká čadský kamarád: „Pokud v Čadu nebudeš dobře jíst, tak Čad sní tebe.“ Pokud jste dobrovolník, tak si pizzu nebo kuře za 250 Kč v předražených restauracích moc často nedáte.
Příjemnou alternativou jsou drobné místní restaurace, kde si rád za 50 Kč smlsnu na hovězím s omáčkou a chlebem a půllitru ovocného džusu z manga, avokáda, banánů, papayi nebo třeba všeho dohromady. Zdravotní komplikace hrozí vždy a s občasnými dávkami Smecty a troškou toho běhání je potřeba počítat, ale ani to neohrozilo naši práci. Během školení stačí studentům zadat drobný úkol – zmapovat pár domečků – a hurá ven. Ať už je to poprvé či posté, je vždy k nezaplacení usednout na zem v malé restauraci, objednat si to, co obědvá ten pán vedle nebo se snažit komunikovat s číšníkem, který umí francouzsky ještě méně než vy.
Podmínky k životu jsou v Čadu drsné. Písek, který se dostane všude, korupce zasahující do všech sfér života. Teplo ve dne jsme čekali, ale noční „zima“ organismu moc nepřidá. Vody je často málo a někdy zase moc, což vám dosvědčí pozáplavoví uprchlíci v táboře hned vedle N’Djameny. Obyčejní lidé různých etnik i náboženství ale žijí své životy ve své zemi, která pomalu vzkvétá díky jejich neuvěřitelné houževnati a přizpůzobivosti. Tu pro mě symbolizuje klučina, který jel na kole velkém jako on sám. Dosáhl na řídítka, jednu nohu prostčil na druhou stranu, nastavil správný úhel a šlapal a jel.
Na vojáky jsme si už zvykli, přesto ale zastavení a prohlídka vašeho auta i batohů vojákem s kalašnikovem v ruce není zážitek, který byste vyhledávali. Při průjezdu městem, kde probíhala jakási demonstrace, se nám to poštěstilo hned dvakrát. Kluci ale byli milí, dokonce se i usmáli a my jsme po krátkém zdržení pokračovali dál. Bezpečnostní situace v Čadu je poslední roky relativně klidná, přesto ale se sousedy jako Libye, SAR, Súdán nebo Niger a s vlastní krvavou historií je opatrnost na místě. Např. noční cestování se nedoporučuje, pro nás je zakázané.
Co mě velmi ohromilo, to je pohostinnost místních lidí. Jen během prvního týdne jsme byl asi pětkrát pozván na různé místní pochoutky a vše završil řidič, který nám v 5 hodin ráno uprostřed temné ulice zastavil a svezl nás na nádraží. Serie pozvání a příjmených okamžiků pokračuje, lidé jsou vždy milí a já jsem rád, že můžu dál poznávat krásy, temné stránky i záhady Čadu.
