(22.10.2012) Cheick měl informace, že z Evropy přiejedme jenom čtyři místo pěti. V připraveném domě tak bylo všechno čtyřikrát – židle, křesla i pokoje. Nábytek už nám doplnili a ze čtyřech pokojů nakonec využíváme jen tři. V jednom totiž nefunguje dobře klimatizace, a tak holky spí po dvou a já mám pokoj pro sebe. Taky máme dvě koupelny, z nichž ale v jedné neodtéká vana a nesplachuje záchod, takže ji využíváme o něco méně. Příjemné překvapení – elektřina mívá jen skoro pravidelné odpolední výpadky a voda teče stále. Zrovna testujeme náš nový filtr, abychom stále nemuseli kupovat balenou vodu. Od zbytku světa jsme odděleni velkou zdí a ostnatým drátem a o naši bezpečnost se dále starají dva hlídači, kteří se tu u nás střídají a železnými vraty nás vypouští do víru „velkoměsta“.
Bangui (čteno bangi), hlavní a nejbezpečnější město SAR, má asi 450 000 obyvatel, několik asfaltových hlavních tahů s nespočtem děr, pár budov s více než pěti patry a stylový nápis BANGUI v holywoodském duchu nad městem. Zrovna se nacházíme mezi obdobím dešťů a obdobím sucha. Sprchne nám tu párkrát týdně, ale když už tak pořádně. Nezpevněné silnice a cesty se proměňují v baheniště a na asfaltkách se díry zaplní vodou, takže je těžší se jim vyhnout. Dešťů bude čím dál méně a nejteplejší období nás čeká v únoru a březnu. Malou ochutnávku máme už teď – když je teplo, tak se člověk potí po celém těle, i když sedí ve stínu a nedělá vůbec nic.
Život v Bangui je dražší, než by člověk čekal, o obědech za 10 korun v Keni si můžu nechat jen zdát . Obzvláště draho vyjdou „západní“ potraviny, které se nevyrábí místně, ale dováží se – hodně z Francie, dále třeba z Británie, Libanonu, Maroka nebo Kamerunu. Místní mléko jsme ještě nenašli, občas koupíme francouzské za 70 Kč za litr, ale myslím, že mléko si tak často dopřávat nebudeme. Ceny jsou tak vysoké, protože domácí produkce je nízká a hodně potravin se musí dovážet. Navíc SAR nemá moře, takže suroviny se dováží přes sousední země, často přes nebezpečné oblasti.
Pomalu prozkoumáváme místní trhy, zjišťujeme „normální ceny“ a trénujeme se ve smlouvání – jako mundžu (místní označení pro bělochy) nám všechny cenové nabídky začínají x-násobně výš. Dokonce ani ceny na cedulkách v kamenném obchodě nemusí platit, když obchod vlastní třeba Libanonec.
A jak to jde pracovně? Naší pracovnou jsou zatím tři plastové stoly před kanceláří naší hostitelské organizace. Brzy by nám ale měli zřídit internet u nás doma, potom náš velký jídelno-obývací sál dostane i pracovní funkci. Studujeme dokumenty, shromažďujeme mapy, školíme se ohledně bezpečnosti. Máme za sebou první setkání v rácmi Úřadu OSN pro koordinaci humanitární pomoci i s dalšími potencionálními partnery. Postupně tak plánujeme, co kde kdy a jak budeme mapovat.
