Reklama
 
Blog | Filip Rosenkranc

Ča Ča Čad – nové začátky v SAR i v Čadu

Ve Středoafrické došlo k dohodě znepřátelených stran a byl jmenován nový premiér. Nic není jisté, ale je to naděje na mír. Za to my už máme jisto, co bude s námi. Já a moje kolegyně Lenka jsme se připojili k týmu v Čadu, odkud vám teď píšu.

Dobrá zpráva pro SAR: prezident, rebelové i opozice se spolu dohodli na budoucím rozložení sil v zemi. Prezident zůstává prezidentem do roku 2016, premiérem byl jmenován uznávaný člen opozice a ministerstva (30!) budou rozdělena mezi všechny strany. Oficiálně byly zbraně složeny, ale rebelové jsou stále na svých pozicích. V zemi je relativně klid, humanitární pracovníci se postupně vrací do terénu, ale vše bude záležet na dalších vyjednáváních. Zatím nic není jisté.

My jsme se mezitím v Kamerunu setkali s naší novou koordinátorkou. Výsledek je takový: Assania a Serge budou pokračovat v práci v SAR a zbytek týmu je bude podporovat na dálku. Jorieke, Federica a Morgane ze severu Kamerunu, kde začnou nový projekt, a já s Lenkou z Čadu, kde jsme se již připojili k našim kolegům.

V sobotu 19. ledna jsme přiletěli do hlavního města, N’Djameny. To leží na západní hranici, zhruba uprostřed země a obsahuje tak směsku všeho, co Čad nabízí. Trošku nás vyděsilo, že při přistávání nám byla oznámena venkovní teplota 41 stupňů. Pocitově to pak tak hrozné nebylo, hlavně díky suchému klimatu. Na sever od N’Djameny se rozléhá poušť, narůstají teploty i zastoupení muslimů. Na jih naopak postupně přibývá zeleně a procento křesťanů.

Reklama

V N’Djameně nás překvapily pěkné asfaltové silnice ve velké části města – velký rozdíl oproti Bangui. Prý se přes stavbu silnic perou špinavé peníze z ukradené ropy a úplatků, ale stejně jsme je ocenili při cestování po městě i při cestě na jih do městečka Goré. Čad je veliký, asi 16x větší než ČR, a 600km cesta autem na jih nám zabrala dva dny.

Cestou jsme pozorovali lidi putující na velbloudech, krávy přebíhající přes cestu a písečnou krajinu posetou malými cihlovými domky. Noc jsme strávili ve městě Moundou v hostelu s příjemnou hospůdkou, kde jsme si připadali jako doma. Dávali fotbal, chlapi fandili, popíjeli pivo, vodu nebo limonádu a hlasitě sdíleli své profesionální komentáře o kvalitě hry. Jediným rozdílem oproti domovu bylo, že u toho místo chipsů chroupali mrkvičku koupenou od jedné z prodavaček putující ulicemi se svým zbožím.

A kde jsou fotky? S těmi to bude horší, pro cizince je tu focení zakázáno 🙁