Reklama
 
Blog | Filip Rosenkranc

Chodící peněženka aneb můj první úplatek

 

Běloch v Africe může být někdy vnímán jako chodící peněženka, která se nemůže dočkat, až se otevře a vyprázdní. Místní o vás vědí, že jste bohatí, což v porovnání s jejich situací je pravda. Když má běloch hlad, koupí si jídlo, zatímco pro místní to tak být nemusí.  

 

V Keni, kde jsem žil v chudé komunitě, bylo těžké najít kamaráda, který by vás nikdy o nic nepožádal. Ve Středoafrické republice žijeme za velkou zdí, ale podobné události se nám dějí velmi často.

 

Krabice původně francouzské armády, kterou nám prodaly děti, které si tak vydělávají

 

Reklama

Když jsme tři bledé tváře vstoupily do areálu krytého tržiště v Bangui, během pár chvil jsme byli obklopeni několika prodavačkami, každá v ruce pár kusů ovoce a zeleniny.

Papaya, papaya!“

Kolik stojí?“

400“ (400 středoafrických franků je asi 16Kč; používám převod 100 franků = 4 Kč)

To je moc,“ snažíme se předstírat, že známe ceny.

Paní se nevzdává: „Tak kolik chcete zaplatit?“

Banány, dýně, pomeranče,brambory, mrkev…“ ozývá se mezitím z několika stran.

Chci být slušný, všem odpovědět nebo se aspoň podívat do očí a zavrtět hlavou. Nestíhám, už vlastně ani nevím, co jsme to všechno chtěli, a nezvládám vnímat, jestli nabízené ceny jsou trojnásobné nebo jen dvojnásobné.

Místnímu se tohle nestatne, ale běloch, který nezná dobře ceny, nakupuje ve velkém a neumí nebo nechce smlouvat, se tomu nevyhne. Asi si za to můžeme sami, když jsme zde někdy dříve zaplatili více, než se sluší, a lidé si nás zapamatovali. Stále se ale zlepšujeme, ceny už známe lépe a pilujeme svoje vyjednávačské schopnosti i nervy. Když se prodavačky začaly hádat a obviňovat ze zlodějství, bylo načase tržiště opustit.

Každá z těchto dam má doma několik hladových krků a sedí celý den na tržišti, aby se večer mohla vrátit domů a něco pro ně uvařit. Proto když vidí chodící peněženku, snaží se jí prodat co nejvíce a třeba i zvednout cenu. Může se za to člověk zlobit? Může, ale pro překonání toho nepříjemného pocitu, kdy je člověk okrádán, zároveň pomůže snažit se jejich situaci pochopit.  

 

Netematicky: nedělní velké prádlo v naší koupelně

 

To mi chvíli trvalo po mém sektání se středoafrickým policistou. Procházel jsem se sám po městě a zrovna fotografoval malý pěkný parčík (takový jsme tu opravdu nečekali), když v tom mi dva malí kluci začali signalizovat, že mě volá policista usazený na židli na druhé straně silnice. Sice nevypadal, že by se v brzké době chystal zvednout, ale utéct mi nepřišlo rozumné. Na otázku, zda mám z radnice povolení k fotografování, jsem toho moc kloudného neodpověděl a kopie mého pasu s razítkem radnice nezabrala. Nerad jsem pouštěl foťák z rukou.

Měl jsem si ho přijít vyzvednout na radnici a zaplatit 100 000 franků. Věděl jsem, že pokud foťák teď pustím z očí, už ho nikdy neuvidím. Přišlo nevyhnutelné. Zeptal jsem se, jestli bych za svoji chybu nemohl zaplatit už teď, vysypal jsem z penženky všech 15 000 franků a s foťákem odcházel k domovu. Zpětně jsme zjistili, že povolení k fotografování tu opravdu existuje, i když nám předtím o tom nikdo neřekl. Středoafrický kolega Serge mi řekl, že by se to nestalo, kdyby byl se mnou. Že pan policista si chtěl jen přivydělat, k čemuž je osamělý běloch ideální.

 

Parčík v Bangui aneb moje nejdražší fotka

 

Na ulici vás často osloví děti ulice a nacvičenými gesty vás prosí o jídlo. Dát, či nedát? To je otázka, nad kterou se vedou mnohé diskuse. Není to vůbec jednoduché a situace je to podobná jako při rozvojové pomoci. Na úrovni států či jednotlivců je dobré se ptát: Když chci někomu pomoci a něco mu dám, opravdu mu pomůžu? Jaké to může mít jiné důsledky? Kam dar ve skutečnosti doputuje a k čemu bude využit? Když dám někomu kus chleba nebo pár drobných, neseběhne se za chvíli smečka dalších prosících? Nepodpořím tak představu, že běloch má na rozdíl od místních všeho na rozdávání a stačí ho jen o to poprosit? Nepodpořím tak jeho snahy o žebrání na úkor jeho snahy si na živobytí vydělat?

 

Práce i v sobotu - skypování s naším "nadřízeným" Severinem

 

Oxfordský profesor Paul Collier ve své knize Miliarda nejchudších popisuje, jak někdy probíhaly a probíhají rozvojové snahy ve stylu „srdce bez hlavy“. Když lidé mají chuť pomoci, ale v neznalosti všech důsledků někdy spíše uškodí. V našem pětičlenném evropském týmu panuje shoda – nikdo z nás nikomu na ulici nic nedal. Zajímavé je, že naše středoafrická kolegyně Assania pár drobných rozdala, když nám pomáhala s nákupy na tržišti. Možná proto, že to jsou opravdu děti ulice – bez rodiny, bez domova. Přiznám se, že je to hodně zvláštní pocit, jít po ulici s taškou plnou baget, kterých jíme více, než bychom potřebovali, a snažit se ignorovat hladové požadavky dětí nebo říci: „Ne, je mi líto.“ Jak by mohlo uškodit dát trošku jídla malému klukovi, který nemá nic? Srdce a hlava často věci nevidí stejně.

 

Mapa části Bangui na začátku naší práce....
...a po týdnu kreslení domečků na našich počítačích. (naše mapové přírůstky můžete sledovat na openstreetmap.org)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama